Ten scénář je prakticky pořád stejný. Ne snad že bych se chtěl z ničeho nic tvářit, že jsem objevil osmý div světa a pojmenoval něco, co nebylo zřejmé po prvním poslechu každého ze čtyř posledních řadových alb (počínaje „Land Of The Free“ /1995/) bohaté diskografie skupiny, která si říká GAMMA RAY (a pro kterou „Majestic“ znamená celkově jedenácté dítko), jen mi to prostě při poslechu zmíněné novinky přišlo jako nejdůležitější a nejvýstižnější uvést hned ze začátku. Kapelu tím ovšem nechci z obviňovat z ničeho závažného, neboť, jak známe i z televizní a filmové praxe, jsou scénáře a scénáře. Jedny nedokážou ke klasické zápletce přihodit nic oživujícího, barevnějšího a zkrátka zajímavějšího, zatímco druhé naopak takovou klasickou zápletku povýší na výbornou a strhující podívanou. A přesně to je i případ GAMMA RAY a „Majestic“, kteří klasickou speed metalovou zápletku také povyšují na výbornou a místy skutečně i strhující záležitost. Záleží při tom pochopitelně, slovy klasika, také na vkusu každého soudruha, ale i přes to mám ten dojem, podle nějž je zkrátka velmi zřetelné, že práce GAMMA RAY představuje ve speed metalové krajině vždy cosi záživnějšího, cosi co vyčuhuje široko daleko a nedá se to zkrátka jen tak šmahem odbýt, či přehlížet. Vlastně přesně podle onoho scénáře.

V úvodní scéně „My Temple“ se rovnou ozývá kompletní kapela v celé své kráse. Žádné příkrasy, žádné okolky, rovnou k jádru věci. Pravda, ten melodický motiv připomíná něco hodně povědomého, ale čert to vem, když rychlost je tak opojná. Ale co ta nepřeslechnutelná citace slavné hitovky „Sabbath Bloody Sabbath“ od BLACK SABBATH? Že by přece jen něco nebylo v pořádku? Scéna druhá, nazvaná zvučně „Fight“ (zajímavá shoda – skladba s pořadovým č. 2 na bezejmenné novince STRATOVARIUS se rovněž jmenuje „Fight“, byť s třemi vykřičníky) napoví. Znovu se nese ve znamení ďábelské rychlosti, do níž jsou ovšem zapleteny čerstvě znějící a moc pěkné kytarové vyhrávky, a k nim navíc refrén jako zvon. Tady kapela nepřešlapuje na místě, ale mílovými kroky kráčí vpřed k metalovému Olympu. Scéna třetí, „Strange World“ (a jak záhy zjistíme, také scéna devátá „How Long“). Při lehkém a jakoby bezstarostném klávesovém úvodu na člověka málem dýchne duch alba „Sigh No More“ /1991/. Kaiův klasicky vedený zpěv před refrénem to na chvíli důrazně popře, nicméně nálepku nakažlivě experimentálního kousku už skladbě nikdo neodpáře. Stejně jako když dozní scéna čtvrtá, strašidelně nazvaná „Hell Is Thy Home“, o jejíž stájové příslušnosti (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, jak už jsem o tom psal o kus výše) ke GAMMA RAY rovněž nemůže nikdo ani na moment zapochybovat. Pokud bychom se vůbec měli bavit o tom, co na „Majestic“ představuje ten nejzarytější konzervatismus, narazili bychom nejspíš právě na zmíněnou skladbu. Svištivá kytarová jízda, na moment zpomalující do krátkého a důrazného nadechnutí před finálním ohňostrojovým výbuchem v refrénu a k tomu dostatečně naleštěné (byť obnošené) kytarové sólíčko, kdopak by nevěděl, která tady bije. Podobné okamžiky, místy stejně rychlé a místy o něco pomalejší, později nabídnou také scény šestá „Condemned To Hell“ a sedmá „Spiritual Dictator“, ve stejném smyslu dokreslující mírně pozitivní účinky dlouhodobé gamma paprskové terapie v praxi. Scéna pátá „Blood Religion“ (abychom přesně doplnili logickou číselnou řadu) oproti tomu představuje druhý nejsilnější moment alba, postavený na předlouhém hudebním příběhu, plném přílivu relativně nových a silných melodií, zdůrazněných protentokráte všemocnými klávesami (které jsou, ostatně jako vždy, když k nim GAMMA RAY sáhnou, užity velice citlivě a v pravý okamžik), kytarovým nášlehem málem v typickém novodobém duchu RUNNING WILD a, samozřejmě, dalším skvostným refrénem, v němž to Kaiovy hlasivky táhnou hodně vysoko. Zbylé dvě časově náročné skladby „Majesty“ (6:25) a „Revelation“ (8:34), alias scény číslo osm a deset, přestože i při jejich poslechu si člověk z tradičních důvodů podvědomě dupne do taktu a může utrpět pocit, že se taktéž povedly, takové zdaleka nejsou a dojem z nich za chvíli zmizí stejně jako rozmrzelost nad nějakým nešťastným sportovním výsledkem. Na první pohled se sice tenhle hluchý konec nezdá být očekávaným vyústěním předcházejícího děje na albu, nicméně i on je logickým dopadem právě probírané scénáristické rutiny. 

Tak si to srovnejte sami. Chápu, že argument jakéhosi přirozeně talentovanějšího skladatelského a muzikantského potencionálu v řadách GAMMA RAY nejspíš nemusí obstát jako nejdůležitější vizitka „Majestic“, zvláště když (jak předpokládám a chvílemi tomu i rozumím) s ním po pozorném poslechu alba rozhodně nebudou všichni souhlasit. I přesto jsem ovšem o jeho platnosti celkem přesvědčen a právě na jeho základě si troufám tvrdit, že tohle album, ačkoliv se kvůli němu žádné historické milníky nebudou muset hýbat ani sem, ani tam, má svůj smysl a především hodnotu. Přesně takovou, jakou má GAMMA RAY v porovnání s dalšími a dalšími desítkami speed metalových kapel, co jich jen sousední Německo a spol. chrlí, a která je minimálně nezanedbatelná. Minimálně, to zdůrazňuji ještě jednou, a pro úplné pochopení podotýkám, že s tímto konstatováním nemá naopak žádný scénář nic společného.